V roce 2015 se konzistence DS a SotC ukázala v pěkném designovém formátu. V roce 2018 se stala esteticky jedinečnou kronikou o hrůze a nesmrtelnosti. Se směry DS, ale stejně dobře od ní, pokud se duna zásadně liší od moře. Ale z toho jen to nejkrásnější ve své vlastní podstatě. S množstvím drobností, kterým by v běžných podmínkách ani tak nevěnoval pozornost. Lineární linie, která zpočátku vyvolává otázky, a pak se ukáže být tak esteticky okouzlující a jedinečná, až budete ohromeni. A to je kronika, kterou z velké části dělají 2 bývalí studenti?! Unikátní! Spolu s půvabnou, náročnou hudbou si Deaths Gambit kompletně vyrovná všechny náklady, a to již s těmito 2 body. Nicméně, je to nejprve videohra, takže to musí být bod o hře. Osobně nemám s podobnými videohrami velké zkušenosti, nicméně mi to nepřišlo otravné. Ano, s některými zvláště tlustými vůdci jsou určité potíže. A na hrdinské úrovni obtížnosti organizují jednotnou apokalypsu. Totéž nebrání projít videohru z a do a užít si její situaci. Když už mluvíme o hlouposti, pakt s Doom vám nejen leží v batohu, ale jste připraveni na opravdovou videohru s ní?
Ano, videohra je slušná, vizuální stránka je na jevišti, soundtrack není špatný a i hratelnost je většinou příjemná a uspokojující. V čem je tedy vlastně problém? Na to, že je videohra nezapamatovatelná, že je naprosto nevýrazná, protože jednoho vizuálu a zvuků vás podle mě neomrzí a hratelnost, upřímně řečeno, dokáže nakonec omrzet, . tk. pumpování, výběr zbraní, přizpůsobení, dovednosti a další věci jsou ve videohře prezentovány k nejhlubšímu smutku skrovně, ve výsledku se vám na začátku podaří získat 3 dovednosti, 1 zbraň a je vám po celé videohře špatně. Dále zápletka: je do značné míry banální, i samotný styl světa tomu trochu odpovídá, rozhovory často tlačí na patos, který je často nevhodný. A na závěr k mapě: geografie ve videohře je také špatná, existuje velké množství rozvětvení, po kterých se vydáte na nesprávná území, ve kterých se musíte nacházet, v důsledku toho předbíháte, zkazit si zážitek, doba průchodu je zanedbatelně málo 10 hodin je směšné, hodnota opakování se poctivě snaží na 0, tk. Není tu NG+, pouze hrdinové pro vůdce, průchod pro různé třídy se opravdu nijak neliší, no, už není preference hraní. Ovládání ve videohře je místy nešikovné, ale dá se. A ano, dějovým zvratem s hlavním zločincem je samozřejmě ruka obličeje, nicméně zkusit by se to dalo, hoši, no, banalita je eclmn.
Z pozitivních momentů ve videohře je na pohled příjemný pixel art design postav a lokace jsou vykresleny na nejvyšší úrovni, animace je velmi detailní a nevyvolává téměř žádné stížnosti, hudba je nádherná a dělá nenudit se. Mechanika hry je však z velké části vypůjčena ze série „duše videoher“ a má pár vlastních žetonů, například po smrti osobního hrdiny nejsou spáleny vámi nasbírané „duše“, ale fénixové peří, místní obdoba estus, která pak může být odebrána na místě smrti; podobně, kromě vyrovnávání vlastností hrdiny, obsahuje videohra strom pasivních schopností a aktivních dovedností pro jakýkoli typ zbraně. Boje s vůdci ve videohře nejsou ve skutečnosti v žádném případě horší než bitvy od stejných Dark Souls, jsou napínavé a hodné pozornosti a mají malou inovaci: později, po porážce vůdce, mu můžete zavolat znovu, tak to oznamte, aniž byste opustili pokladnu, a zamávejte s ním v Heroic módu, vlastnosti vůdce se zvýší a získá pár nových triků. Nevýhody hry jsou zanedbatelné, ale přesto jsou. Ve videohře je dost specifické ovládání, na které je potřeba si zvyknout, podobně chybí nějaké nastavení hrdiny obecně, vyznavači se nebudou mít kam oblékat podle vlastního vkusu, hojnost zbraní je docela mizivá, připravte se na to, že budete muset běžet se stejnou zbraní se startem až do konce hry. Děj ve videohře nelze oznámit, což během hry skutečně dává neotřelost, nezanechává pocit, že jste totéž viděli již 10krát. Ve vší upřímnosti bych tuto videohru neradil fanouškům „souls videoher“ a ruka se nezvedne pro negativní hodnocení, přesto je videohra sama o sobě dobrá a stvořená, aby vydržela.
